Jak napsat příběh, který trvá

Také se vám už zajídají ty dnešní filmy, které jsou sice technicky naprosto dokonalé ale dějově poněkud slabší? Tak právě pro vás je určen můj příběh. Ukazuje, jaké maličkosti tvoří dějiny, jak důležitý je silný příběh a jak důležité může být například schovávat si dopisy ze školy v přírodě. Pokud i vám se něco podobně neuvěřitelného stalo, neváhejte a pište. Sbírejte příhody kamarádů. Nejlepší příběhy jsou prostě ty ze života. Všechny následující události se opravdu staly...

Jak to začalo

Náš příběh začíná neslavnými událostmi roku 1968. To, že nás nadlouho navštívily ruské tanky asi většina z vás ví. Co ale určitě nevíte, že skupina televizních techniků ukradla v garážích přenosový vůz a přes týden z něj vysílala. Z rozestavěných Kavčích hor, z Tesly Hloubětín, z výzkumného ústavu i z paneláku na Petřinách.

Druhá skupina techniků se vypravila na Šumavu na vysílač Kleť. Odtud je to jen kousek do Rakouska a do Západního Německa. Tak byl svět informován o tom, co se tu dělo. Spojkou mezi těmito skupinami byl budoucí šéf Novy Vladimír Železný. Na Kleť vozil materiály natočené v ulicích Prahy a jednou ho při tom málem zastřelili.

Po takové vzpouře musel nutně následovat trest. Většina vedoucích pracovníků byla vyhozena, stejně jako hlasatelky, které se vysílání účastnily. A nastala normalizace.

Šéfem redakce zábavy se stal Vladimír Dvořák. Ten, kterého všichni známe z Televarieté. Jako reakci na příjezd ruských tanků vyhlašuje Dvořák cyklus na téma českých dějin, aby pozvedl morálku nalomeného národa. S cyklem ale narazí, v té době dokončovaný seriál F.L.Věk měl potíže, jeho poslední díl se vůbec nesměl vysílat. Z cyklu se realizuje jen pár drobných dílek, většina inscenací skončí už ve stádiu scénáře.

Od poloviny 70. let frčí pracovní tématika, vznikají seriály jako Muž na radnici, Inženýrská odysea, Plechová kavalérie nebo Žena za pultem. Některé jsou celkem slušné, jiné nuda.

Jak obejít cenzory

Dvořák ví, že to není to pravé ořechové. Lidi přijdou domů z práce a chtějí se hlavně pobavit a odpočinout si. A to při pohledu na práci jde jen těžko. Jak to ale udělat aby do toho ti protivní cenzoři mluvili co nejméně? Oživí tedy Televarieté do té podoby, v jaké ho známe dnes a hledá nové téma.

Nakonec vyhlašuje cyklus o lásce. Láska ve všech podobách, od školních let až po stáří. Nutno poznamenat, že spoustu pořadů vzniklých pod jeho křídly dnes řadíme do zlatého televizního fondu. Do projektu se zapojí většina autorů i dramaturgů. Jiří Hubač píše příběh o hledání dávné lásky Lístek do památníku s Karlem Högerem a Blankou Waleskou a Stellou Zázvorkovou. Markéta Zinnerová zase píše seriál o rodičích a dětech Tajemství proutěného košíku. A ještě později mnohem slavnější seriál My všichni školou povinní, kde měl původně hrát i Tomáš Holý.

Celkem vzniklo několik desítek TV filmů a několik seriálů zabývajících se vztahy mezi lidmi. Kolik jich bylo, to už dnes nedají dohromady snad ani v historici v České televizi. Bylo jich opravdu mnoho. Pod křídly cyklu o lásce bylo možné psát obecně o vztazích mezi lidmi. Od poloviny 70. do poloviny 80. let je prostě zlatý věk televizních filmů se srdcem.

Jak najít inspiraci

Začínající režisérka Marie Poledňáková se pustila do ožehavého tématu: Matka sama s dítětem, otec kdoví kde.

Nebyla to náhoda. Byla totiž rozvedená, sama se synem Petrem. Když bylo Petrovi osm let, nebylo s ním k vydržení. Vzal si její notes, četl jména kameramanů, osvětlovačů a herců a máma musela u každého mužského jména vysvětlovat, že ten pán je ženatý a že má své vlastní děti. Dalším problémem byly hory. Mámino natáčení a výlet na hory nešelo nikdy dát dohromady. Petr si prostě jen přál najít si nového tatínka, jet s mámou na hory a mít psa Beníka, jako bratranec Zdeněk.

"Všichni jednou na hory, všichni kluci maj tátu a já nemám ani psa!"

Bratranec Zdeněk byl pěkné číslo a třídní šašek. Jednou našel doma klíč od trezoru a přinesl do školy tátovu bouchačku. Což byl v době normalizace průšvih přímo grandiózní.

Jednoho dne odjela třída na školu v přírodě. Když učitelka chtěla mít chvíli klid, rozdala dětem papíry se slovy „Namalujte mi svoje nejoblíbenější domácí zvíře“. Jaké bylo její překvapení. Ze Zdeňkova výkresu na ní koukalo velmi neobvyklé domácí zvíře. Velryba v šátku jako babička.

"Proč má ta velryba zavázanou hlavu?", ptala se učitelka hloupě.

"Protože jí bolí zub."

Tím se věci daly do pohybu. Když šla třída na oběd, byl v jídelně hukot. Zdeněk před nastoupenou třídou předváděl kuchařkám, jak vytrhnout velrybě stoličku a kuchařky i děti řvaly smíchy.

"Sestrojíš vodní jeřáb, dáš velrybě vagón Algeny, načasuješ nálož dynamitu, 3...2...1...BUM"

Kostra příběhu byla napsána za jedno odpoledne. Čím budou Vaškovi rodiče? Nabízela se režisérka nebo herečka, ta je po večerech v práci. Marie Poledňáková od mládí miluje tanec. Vaškova maminka bude baletka, téměř každý večer v divadle.

A čím bude tatínek? Pro inspiraci není třeba chodit daleko, někdy stačí jen synovi Petrovi do pokoje. Petr v té době četl knihu Himalájští tygři o prvních výpravách na osmitisícovky. Kniha poskytne inspiraci hned dvakrát. Jednou pro povolání tatínka – horolezce a podruhé při natáčení. Jen si vzpomeňte, co Vašek poslouchá v rádiu.

Vaškův tatínek bude horolezcem, před léty náhodně potká maminku na lyžařském kurzu. Pak se oba rozejdou, on odjíždí na Annapurnu ona do divadla. Z jejich setkání se narodí až příliš zvídavé dítě - Vašek. Maminka se dočte o expedici v novinách, místo aby tatínka vyhledala, napovídá Vaškovi, že jeho táta je mrtvý pod lavinou.

Jak rozbrečet cenzora

Pár měsíců před premiérou se konala schvalovací projekce a na ní došlo k velmi neobvyklé události. Jakási paní Balášová, v té době nejobávanější osoba pro věci politické se během filmu rozbrečela a po skončení odešla v slzách. Všichni autoři se jí báli a nikdo ji nikdy předtím neviděl ani plakat ani smát se.

Zlomil jí úplně prostý příběh. Bez triků, agentů a výbuchů. Se směšným rozpočtem. A osmiletý kluk, který rok před natáčením neměl ještě ani tušení o tom, jak se dělá film. Nakonec to byla právě ona, kdo zařídil vysílací čas 24.12.1977 večer. Čas, který byl do té doby vyhrazen jen pohádkám.

A věřte tomu nebo ne, ten příběh i dnes, po tolika letech, hravě strčí do kapsy i dnešní dokonalé filmy za 400 miliónů dolarů. I když Tomáš Holý už 25 let není mezi námi.

Jak to bylo dál

Když Zdeněk jel po nějaké době pro změnu zas na pionýrský tábor, dostal zákaz lézt na stromy. Na strom sice nevylezl, zato se vyšplhal na elektrický stožár. Když zjistil, že bude malér jako hrom, napsal domů dopis, ve kterém se pro jistotu ke všemu přiznal. Hádejte kterými slovy dopis končil.

"Síla, rozum, mrštnost, to jsem já..."

omikron | Sdílet