„Filmař často vidí věc jinak než poradce,“ říká historik Pavel Kmoch

Filmovému Janu Kubišovi radil, jak se správně drží zbraň, režisérovi velkofilmu Anthropoid rozmlouval oběšence v ulicích protektorátní Prahy. Pavel Kmoch je nejen filmovým poradcem, ale především odborníkem na vojenskou historii, poválečnou situaci v Československu, dlouholetým aktivním členem klubu vojenské historie Gardekorps-Praha, milovníkem přírody, koní a volnosti.

Jak se z tebe stal filmový vojenský poradce?

K prvnímu filmu jsem se kdysi dostal víceméně náhodou, když kostýmní výtvarnice, zcela se neorientující v uniformách, hledala někoho, kdo by jí poradil. Nakonec narazila na mě. To bylo zhruba před šestnácti lety, od té doby jsem si vyzkoušel projekty menší i větší, celovečerní filmy, seriály nebo dokumenty. Práce to je různorodá, od jednoduchých rešerší uniforem pro kostymérny přes poradenství u dokumentů až po celodenní, několikaměsíční práci na place.

Mezi mé nejzásadnější zkušenosti patří, kromě Anthropoidu, třeba film Poslední vlak, dokument Cvičiště Benešov: Vstup zakázán!, nedávno u nás uvedený dánský seriál 1864 nebo norský seriál Válka o těžkou vodu. Produkčnímu týmu filmu Anthropoid mě doporučili lidé ze štábu, se kterými jsem se pracovně potkal již dříve na jiných projektech.

Co všechno má vojenský poradce na starosti?

Vojenský poradce má z logiky věci na starosti všechno, co se týká vojenské stránky, tedy kontroluje správnost uniforem, řádů a vyznamenání pro danou dobu. Hlídá správnost výstroje, zbraní, jejich nošení a použití. Musí herce vycvičit v použití zbraní, vysvětlit jim, že pistole se při střelbě tehdy opravdu nedržela tak, jak je dnes ve filmech zvykem. Totéž se týká kaskadérů, často navyklých hrát příslušníky zásahových jednotek, méně však už vojáky historické.

Musí umět udělat vojáky z běžných komparsistů z ulice, naučit je stát jako vojáky, držet zbraň, pochodovat, provádět cviky ve tvaru. Schvaluje vojenská vozidla použitá ve filmu, aby se například nestalo, že se v roce 1942 na plátně objeví auto, které bylo vyráběno až po válce. Nebo by jeho barva či označení neodpovídalo danému datu nebo lokaci.

„Poradce radí, ale ne vše prosadí. Konečné slovo je vždy na režisérovi.“

V článku pro historický magazín Paměť a Dějiny se trochu ohrazuješ a distancuješ od některých věcí, které jsme v Anthropoidu viděli, říkáš, že často šlo o autorskou licenci (parašutisté a samopaly, hromada mrtvých v kostele, díra do kanalizace…)

Ano, toto téma se stalo při kritice filmu velmi zásadním jak pro odborníky, tak pro laickou veřejnost. V Anthropoidu je podobných momentů více a mnozí filmu vyčítají nedodržení historických reálií a hollywoodskou snahu o senzačnost, pominutí některých zásadních momentů a prezentaci věcí, které se nestaly.

My jako poradci jsme se samozřejmě vyjadřovali ke všemu, co nebylo historicky v pořádku a mnoho věcí se nám podařilo zkorigovat, upravit nebo vyloučit. Jsou ale jisté hranice, které nemůže překročit sebelepší poradce. Mnohokrát jsem řekl, že slovo poradce pochází ze slovního základu poradit, ne prosadit. Konečné rozhodnutí je vždy na režisérovi a produkci. Pokud jsou některé věci ve scénáři a režisér je takhle chce, je to na jeho rozhodnutí.

Je třeba si ale uvědomit, že mnohé z toho, co je pro některé lidi problém, se objevilo již v kultovním Sequensově Atentátu v roce 1964. Přesto je film dodnes uznáván jako špička. A je to právě proto, že film je film, není to dokument, jeho dopad je a má být emocionální, má to být příběh, který diváka zaujme a přiměje ho k zamyšlení. Filmař vidí věc jinak než odborník na historii. Potřebuje příběh do jisté míry zjednodušit, aby jej pochopil i ten, kdo o dané věci neví vůbec nic, aby se neztratil v desítkách postav, z hlediska hlavní dějové linky zdánlivě nedůležitých. Anthropoid navíc není filmem určeným primárně pro českého diváka, jenž má o atentátu přinejmenším povědomí. Je určen pro diváka zahraničního, který většinou o atentátu ani nikdy neslyšel. V podtitulu má uvedeno Based on the true story, což neznamená „podle skutečných událostí“, ale doslovně „založeno na skutečném příběhu“, což je poněkud rozdíl.

Filmař potřebuje, aby měl film spád a diváka vtáhl do děje, aby vzbuzoval emoce. A o tom, že Anthropoid takhle funguje, přes všechna historická zjednodušení a odchylky od skutečného příběhu, svědčí hrobové ticho při závěrečných titulcích, jehož jsem byl v kině několikrát svědkem. Z tohoto hlediska se musím filmu zastat, protože přes všechny nesrovnalosti a výtky (s některými z nich souhlasím i já) je nutno říci, že film je emocionálním příběhem, který světu konečně představuje jeden z vrcholných momentů našich moderních dějin.

Jak moc jsi musel režisérovi ustupovat? Nastaly někdy momenty, ve kterých jste se prostě neshodli?

Režisér Sean Ellis je velmi příjemný a velmi inteligentní člověk. Vždycky nás vyslechl, a většinou si poradit nechal. Když jsme mu třeba se Zdeňkem Špitálníkem (vojenský poradce z Vojenského historického ústavu, pozn.red.) ukázali samopaly Bergmann, které použilo německé zásahové komando v kostele, vůbec se mu nelíbily, protože se zásobníkem do strany na něj působily podobně jako britské Sten-guny.

Měl představu, asi jako většina lidí, že německý voják musí být nutně ozbrojen samopalem Schmeisser. Nechal si ale ukázat dobové fotografie a vysvětlit, že Begmanny v Resslově ulici skutečně byly, protože strážní a výcvikové jednotky SS, nasazené proti kostelu, neměly k dispozici moderní zbraně, v té době potřebné pro frontu, a byly na poslední chvíli vyzbrojeny z dispoziční zbrojnice zbraněmi de facto zastaralými.

„Jádro dusivé atmosféry protektorátu bylo ve snaze okupantů oddělit odboj od většiny obyvatelstva“

Zásadním problémem pro mě a pro Zdeňka byla scéna, kdy měli oba parašutisté v centru Prahy procházet kolem tří oběšenců na lucernách. O tom jsme debatovali snad tři neděle, Sean chtěl popsat dusivou a násilnou atmosféru okupace, a nechtěl pochopit, že její jádro bylo jinde. Represe proti odboji probíhaly ve skrytu, okupační správa se snažila propagačně oddělit odboj od většiny obyvatelstva, kterou ona sama prohlašovala za loajální. Navenek byl protektorátní civilní život zdánlivou pohodovou selankou. Nebylo naprosto možné, aby se okupační správa dopouštěla podobných otevřených násilných represálií veřejně.

Po všech debatách se natočila jedna scéna s oběšencem. Jakkoli byla působivá, skřípali jsme se Zdeňkem zuby, kdykoli jsme ji viděli a pořád jsme se to Seanovi snažili rozmluvit. Ještě v projekci pro štáb těsně po dokončení filmu ta scéna ve stopáži byla. Nakonec se to ale Seanovi naštěstí rozleželo v hlavě a Anthropoid je v konečné podobě o tuto scénu ochuzen.

Napadá tě někdy, že se všechno kolem útoku na Heydricha odehrálo trochu jinak? Vím, že nesouhlasíš třeba s tezí, že v zatáčce byl i Valčík…

Samozřejmě že napadá, jako většinu badatelů. Věci, které se o atentátu tradují, jsou založeny na padesát let starých, nekompletních informacích, na nedbalém vyšetřování Gestapa, na záměrných fabulacích některých svědků a falzifikátech některých historiků. V posledních dvaceti letech se objevila řada nových faktů a teorií, dobrou práci odvedl třeba Eduard Stehlík, Vojtěch Šustek a Jaroslav Čvančara.

Já jsem letos ve studii v revue ÚSTR (Ústav pro studium totalitních režimů, pozn. red.) Paměť a dějiny shrnul známá fakta o zásahu proti kostelu v Resslově ulici. Momentálně práci rozšiřuji o další sporná témata operace Anthropoid a doufám, že se mi to podaří dát dohromady a knižně vydat v průběhu příštího roku.

Určitě to nebude převratné dílo v tom smyslu, že by jasně řeklo – ne, bylo to tak a tak. Ale možná ta kniha o některých věcech řekne – ne, takhle se stát nemohly. Mohly se stát spíše takhle, protože pro to svědčí konkrétní fakta. Snažím se poskládat doložitelná fakta do logické řady, uvést pro a proti a na čtenáři pak bude, aby se rozhodl, co mu připadá věrohodné a co ne. A pokud se ptáš konkrétně na Valčíkovo zrcátko, pak musím odpovědět – podle všech známých skutečností a míry pravděpodobnosti – spíš ne, ani zrcátko, ani Valčík.

„Dovedu si představit, že se v nějakém zastrčeném archivu objeví zapadlé hlášení nebo něčí deník.“

Myslíš, že jsou kolem Anthropoidu ještě nějaké záhady, že třeba v budoucnosti vyplují na povrch další skutečnosti?

Rozhodně. Záhad kolem Anthropoidu je stále velmi mnoho. Většina svědků, kteří přišli s výsadkem do kontaktu nebo se na akci tak či onak podílela, nepřežila válku a pokud ano, i tak jsou dnes již dávno po smrti. Dochovaných pramenů listinné povahy není mnoho a ty, o kterých se ví, nedávají odpověď na všechny otázky.

Ale ze zkušenosti s archivními fondy si dovedu představit, že někdo v nějakém zastrčeném archivu v nezpracovaném fondu objeví zapadlé hlášení, něčí deník, nebo třeba kopii dosud postrádané výpovědi Reinharda Heydricha nebo jeho řidiče Kleina. Podobné střípky informací vyplouvají čas od času na povrch, jakkoli s časovým odstupem od války jejich pramének slábne.

Probíhají v současnosti nějaké další výzkumy v kryptě a v kostele?

Ano, v současnosti se zaměstnanci Národního památníku obětí heydrichiády snaží ztotožnit skvrny na některých místech krypty, o kterých se dlouhodobě říká, že by mělo jít o krev padlých parašutistů. Totéž se týká místa na kůru kostela, na kterém jsou ve vyšetřovací dokumentaci Gestapa zachyceny kaluže krve.

V kryptě proběhly stěry a odborný rozbor a v tuto chvíli je jasné, že se skutečně jedná o stopy krve a to krve lidské a mužské. Do budoucna je v plánu provézt testy DNA a porovnat je s DNA příbuzných padlých. Pokud bude nalezena shoda, bude možné po sedmdesáti pěti letech zjistit, na kterém konkrétním místě kdo padl a toto místo pietně označit.

Kde v Praze se Anthropoid natáčel, prozradíš nám jednotlivé filmové lokace?

Točilo se samozřejmě v Resslově ulici, veškeré exteriéry kostela a střelba na něj byly natáčeny na skutečném místě. Naopak veškeré interiéry se točily ve studiu 8 na Barrandově, kde vyrostla díky architektovi Radkovi Hanákovi neuvěřitelně dokonalá replika kostela v měřítku 1 : 1. Krypta byla pak stejně věrohodně vybudována v bazénu na barrandovském pozemku.

Dalšími lokacemi byly třeba ulice Na Zderaze a Na Zbořenci, kde se točil krámek řezníka Františka Braunera. Dále pak ulice Václavská, křižovatka Konviktské a Karolíny Světlé, kam byla situována výloha Baťova obchodu s důkazním materiálem k atentátu, ulice Prvního pluku v Karlíně, kde se nacházel byt rodiny Moravcovy a další lokace, známé už třeba z filmu Ve stínu. Samotný atentát se pak točil v zatáčce u Bílkovy vily na křižovatce Chotkovy a Badeniho, která je původnímu místu poměrně podobná. Skutečná zatáčka u Vychovatelny, použitá ještě v roce 1964 Sequensem v jeho filmu, je bohužel již dlouhá desetiletí stavebně zcela zničena. Aňu Geislerovou jsme zastřelili na Pohořelci, Pražský hrad ve filmu je skutečným Pražským hradem. Postprodukce byla v Anthropoidu minimální.

Čemu se aktuálně věnuješ a jaké máš další plány?

Jak už jsem řekl, v současné době pracuji na knize o „záhadách“ operace Anthropoid, která by měla porovnat fámy a fakta a ač možná na některé otázky nebude umět odpovědět s konečnou platností, bude snad inspirací k přemýšlení a dalšímu bádání pro jiné. Po Novém roce se chystá další film s válečnou tématikou, na němž se budu podílet jako poradce. A co přinese další budoucnost? Uvidíme. Téma skoro vždy přijde samo, aniž by je člověk dopředu plánoval. Stejně jako v případě Anthropoidu, kdy pracovní nabídka vyžadovala hlubší studium. Vždy se objeví otázky, na které chci znát odpověď.

Nestárnoucího punkera oblečeného v pruhovaném námořnickém tričku a s neutuchající zálibou ve vojenském pořádku jsem poprvé potkala u pražské právnické fakulty. Hned mě zaujal svým bystrým uvažováním, upřímností a spolehlivostí, pichlavým a trochu zneklidňujícím pohledem a všudypřítomnou cigaretou. Za zmínku stojí, že jeho záběr aktivit je mnohem širší, než dokázal tento krátký filmový rozhovor postihnout.

Karolínka | Sdílet