„Na skutečné hrdiny nesmíme zapomenout,“ říká kaskadér Pavel Bezděk připravující svůj režisérský debut

Prošel školou legendárního kaskadéra Jaroslava Tomsy, kromě známých českých snímků pracoval i na amerických velkofilmech včetně válečného dramatu Černý jestřáb sestřelen, zahrál si ve filmu o důsledcích vývozu demokracie 13 hodin: Tajní vojáci z Benghází. V současné době je zcela pohlcen plněním svého velkého snu: Má v plánu natočit film o Václavu Morávkovi, členu proslulé odbojové trojice, která přiváděla k šílenství nejobávanější gestapáky.

Jak se zrodila myšlenka na kaskadérskou kariéru?

V patnácti letech mě naprosto dostal film ze sedmdesátých let Povolání kaskadér. To se mi usadilo v hlavě, dodneška mám schované výstřižky z časopisů, převážně o barrandovských kaskadérech z okruhu Jaroslava Tomsy. Deset let jsem boxoval národní ligu, získal stříbro na mistrovství republiky a jedno přivezl z mezinárodního turnaje.

Nikdy nezapomenu na ten den, kdy jsem se přišel do suterénní tělocvičny ke kaskadérům zeptat, jestli bych to nemohl zkusit a po tréninku mi Jaroslav Tomsa řekl, ať přijdu příště zas. To bylo v roce 1988. Brzy mě pak pozval na první natáčení a tím jsem vstoupil do světa filmu. To se nedá zapomenout. I když tenkrát ještě byla kaskadéřina špatně placené hobby. Původně jsem vyučený automechanik, ale téhle profesi jsem se nikdy skoro nevěnoval. Od začátku kaskadérské kariéry jsem dělal jen práce, které mi umožnily jít natáčet kdykoli bylo potřeba. Stálé zaměstnání by v mém případě bylo problémem. Časově variabilní práce mi umožnila být k dispozici kdykoliv. Což na druhou stranu samozřejmě znamenalo určitou daň tomuto nadšenectví v podobě let velice nestálých příjmů a života z ruky do huby. Ale když je člověk mladý, tak to ani neřeší.

Co tě tedy konkrétně na začátku kaskadérské kariéry živilo?

Dělal jsem výškové práce, myl okna. Roky jsem kamarádům na Karlově mostě prodával obrázky. Léto pohoda, podzim a zima to už bylo horší. V první půlce devadesátých let pro mě byla kaskadéřina spíš koníčkem. Někde se poprat, někam jednou za čas spadnout.

Jaký byl tvůj úplně první film?

Začínající kaskadéry si Jarda Tomsa bral do davových scén, takže jsem hrál mladé demonstranty, vojáky. Jako první si pamatuju videoklip Vysočany, Libeň od skupiny Panika. Na libeňském nádraží jsme se poprali a lezli do vagonu za děvčaty z kapely a obtěžovali je. Za to už jsme za dva dny dostali asi pět set korun, což bylo tehdy dost, normální honorář se pohyboval kolem sto šedesáti za den. První opravdu velký film byl Stalingrad režiséra Vilsmayera, několik týdnů v kuse se točilo u nás, a pak měsíc ve Finsku za polárním kruhem. Za ten honorář jsem si pořídil svůj první, ojetý japonský motocykl.

„Letět Black Hawkem je neskutečný nářez“

Z jakých filmů sis odnesl největší zážitky?

V roce 1999 jsme v Římě a na Maltě točili film Ponorka U-571. Tam jsme čtrnáct týdnů lítali vzduchem na lankách, stříleli, umírali, topili se při simulaci výbuchů ponorek a tam jsem taky potkal opravdové hvězdy. Jona Bon Joviho, Billa Paxtona, Harveyho Keitela, který mě tam jako německého kuchaře v ponorce zastřelil. Byl to úžasný zážitek, rozhodně zajímavá a napínavá práce.

Nejvíc top pro mě byl film Černý jestřáb sestřelen. Strávili jsme čtyři měsíce v Maroku, měl jsem možnost pracovat s Ridleym Scottem, užil jsem si lítání ve vrtulnících. Absolvovali jsme výcvik speciálních jednotek Delta a také Rangers. Kaskadéři jsou sice sportovci, ale ne všichni byli na vojně. No a Ridley Scott měl požadavek, aby divák hercům i kaskadérům vše věřil. Takže i jednotliví herci prošli stejným výcvikem jako kaskadéři. Ve čtyřicetistupňovém vedru jsme sebou mlátili o zem, slaňovali z vrtulníku, a to vše pod vedením vojenských poradců, někteří byli veteráni přímo z akce v Mogadishu.

Hodně zvláštní a těžko popsatelný pocit je, když sedíš v otevřených dveřích vrtulníku Black Hawk s nohama venku, M 16 v ruce, sice jsi chycená karabinou a úvazkem k podlaze, ale představuješ si tu skutečnost. Pilot to najednou naklopí čumákem k zemi a zatáhne za plyn a ty máš co dělat aby tě to nevytáhlo ven jak papírovýho draka.

Vrtulník i s piloty bylo věcným plněním americké armády. Z placu, kde se točilo, jsme pak lítali vrtulníky zpátky na základnu. Jednou jsem si dělal legraci, co asi ten vrtulník dokáže, taková dopravní bedna, že jo. Vždycky jsme lítali s otevřenými dveřmi a pilot je najednou zašoupl. Což nás zarazilo. Vrtulník to vzal nahoru, tam to zlomil a padal dolů. Na moment mi vylítly ruce nohy, prostě na pár vteřin stav beztíže.

„Phil Nielsen nás varoval: pozor mají nože“

Somálské Mogadisho vytvořili v Maroku, vedle hlavního město Rabat- Sale, část Sidi Moussa. Je to takový marocký „Bronx“ v nejchudší oblasti s nejvyšší koncentrací různých živlů. Štáb tam natáčel především v noci. Problém byl, že všechno, co produkce zaplatila za pronájem ulic včetně uzavření silnic, si strčil místní starosta do kapsy a nikomu nic nedal. Obyvatelé města samozřejmě zuřili a začali filmařské zátarasy prolamovat. V tu chvíli k nám přiběhl koordinátor kaskadérů Phil Nielsen, veterán z elitních Navy Seals a upozorňoval nás: „Nesmí vám sebrat zbraň a nesmí se dostat k režii. A pozor mají nože!“ No a my tam stáli v amerických uniformách, s originál zbraněmi, ale jenom se slepými náboji. Nic příjemného. Poslední klapka padla prvního července 2001. Točit tam v září, možná by to byl mnohem větší průšvih.

Ale potkala mě tam i spousta nádherných a taky legračních zážitků. Třeba těsně před velikou scénou u zříceného vrtulníku, na obou stranách bylo množství kaskadérů, herců, komparsistů, každý měl naládovaný čtyři zásobníky a jednomu nešťastníkovi to vystřelilo těsně před záběrem, když ještě nejely kamery a rozpoutalo to nekonečnou přestřelku. Zoufalí asistenti režie pobíhali a řvali stop a nikdo to neslyšel a pálilo se jak o život. Najednou se ta připravená hra na vojáky změnila v realitu, člověku se to v těchto chvílích nějak přehodí, jakoby to bylo doopravdy.

Jednou o pauze mezi záběry k nám přišel Ridley Scott, začal se ptát, jak to cítíme, tak mu právě tohle povídám a on byl spokojenej, že prej tohle přesně potřebuje. Mimochodem, víš, jak poznáš, že je Ridley Scott nablízku? Cítíš nezaměnitelnou vůni doutníku Montechristo č. 4.

Skvělí herci, drsňák Tom Seizmore, Erik Bana, Wiliam Fichtner, Ewen Bremmer, Kim Coates, Ewan McGregor, všichni se chovali jako nehvězdní parťáci a ten drill v tom vedru dávali s námi. Jason Isaacs byl v roli tvrdého důstojníka, i když se netočilo.

A asi největší poctou pro mě byl Harry Humhries, ex Navy Seal, výcvikář a hlavní poradce válečných filmů Hollywoodu, který si nás Čechy oblíbil. Potkali jsme se na filmech ještě několikrát, naposledy na filmu 13.hodin: Tajní vojáci z Benghází Michaela Baye.

Mezi mé další skvělé zkušenosti patří Král Artuš, ten se točil roku 2004 čtyři měsíce v Irsku. Potkaly se tam šermířské skupiny z celé Evropy, dělaly se velké bitvy. Já jsem byl buď barbar, nebo jsem patřil k těm druhým s koženou sukýnkou. Jako obvykle jsme měli nacvičenou choreografii, vepředu byli hlavní herci a vzadu jsme se mydlili my. Je třeba si uvědomit, že bojové scény ve filmu nemůžeš točit s komparzem. Ti dělají tzv. background. Pokud má boj vypadat jako opravdový boj, musí se to točit s někým, kdo bojovat umí. A to jsou právě kaskadéři a šermíři, kteří jsou u nás na nejvyšší světové úrovni.

Mučení Jaromíra Hanzlíka a role v legendárním Vetřelcovi

A hrál jsi taky ve filmu Gangster K…

Jojo, tam jsem byl hnusnej, tam jsem umučil Jaromíra Hanzlíka. Lil jsem mu horkou vodu do ucha. Točilo se to v zimě, v přetopený chatě. Měl jsem mu píchnout „drogu pravdy“ a on měl dostat infarkt. Tak spolu sedíme na kanapi a já mu říkám, jak si tu scénu představuju. Třes, křeče celého těla… On na to: „Kluci ok, já to tam zkusím prodat fakt hodně, ale už jsem starší člověk, hlídejte mě, kdyby to se mnou opravdu seklo.“ Já jsem to okomentoval „každopádně bych nevypínal kamery“. Jaromír Hanzlík se na mě podíval s poznámkou: Kdo to je ty v…e.“
Každopádně občas nějakou roli jako kaskadéři dostaneme, většinou proto, že nás má ve finále někdo zabít, ale herci nejsme, protože herectví se studuje. To, že si zahraju, je prostě odměna za ta léta, co jsem sebou mlátil o zem.

Tvůj další splněný sen byl Vetřelec…

Ano, obsadili mne do filmu Vetřelec versus Predátor. Tam jsem byl ve svým živlu. Hrál jsem jednoho z vojáků výzkumného týmu, kterýho zabije predátor.

Když skončilo natáčení, probíhala tady výstava švýcarského výtvarníka H. R. Gigera (pozn. aut. tvůrce postavy Vetřelce a designu celého filmu) a já se díky té roli s ním poznal a mám od něj doma podepsaný úplně všecko!

H.R. Gieger je moje posedlost, když u nás kdysi poprvé dávali v kině Alfa Vetřelce, vyškrábal jsem si v občance z pětky trojku, aby mě pustili do kina, bylo to až od osmnácti. To jsou ty drobnosti, který ti dělají radost. Třeba, že tě zastřelí Harvey Keitel. Ty si s ním povídáš a on tě pak zastřelí.

Nebo tě v souboji podřízne Keira Knightley. Taková kočka. Nebo v Římě, při natáčení Gangů z New Yorku, koukám na starý italský kaskadéry, ty ksichty jsou mi povědomý a pak mi to dojde, ti Italové hrávali ve rvačkách ve filmech s Budem Spencerem a Terrencem Hillem, které jsem jako kluk hltal a teď se s nimi můžu sám poprat.

Při té práci se mi splnilo strašně moc klukovských snů.

„Jon Bon Jovi je velmi milý a skromný, dívali jsme se spolu na televizi“

Na hudbě Jona Bon Joviho jsem vyrostl. Osobně jsem se s ním setkal při natáčení Ponorky U-571 v roce 1999, na začátku natáčení jsme byli na tři týdny v ateliérech v Římě.

V hotelu, kde jsme bydleli, byl bar, uzavřená lobby. Hrála tam místní kapela. Hlavní hvězda Bon Jovi, pak vzal akustickou kytaru a vystřihnul tam deset, dvanáct písniček jenom pro nás. To byl snad nejkomornější koncert Jona Bon Joviho, který jsem mohl kdy vidět. Byl velmi milý a skromný. Například když skončil natáčecí den, jsme my, špinaví vojáci z ponorky, taky měli padla. No a za ateliérem, kde byly chodbičky, herecký pokoje a koupelny, koukám, na chodbě na zemi, proti svému pokoji sedí Bon Jovi. V uniformě z natáčení, měl otevřené dveře do pokoje, na židli televizi a díval se na film Tenká červená linie. Zeptal se, jestli mám rád válečné filmy a zda se chci taky dívat, tak jsem k němu přisedl a koukali jsme spolu na ten film a kecali.

Máš někdy strach?

Kdo nemá strach, je buď blázen, nebo kecá. Ty naše akce jsou až na výjimky připravené a nazkoušené, ale podělat se vždycky něco může a s tím se musí počítat.

Zranění jsem měl za svoji kariéru dost, ale spíš z tréninků, než ze samotného natáčení. Šlo hlavně o utržený vazy v obou kolenech, z toho tedy plastiky obou kolen. U kolen pociťuji únavu materiálu. A bojuju s pokračující artrózou. Jednou jsem si na tréninku zlomil obratel, protože jsem ze čtyř metrů netrefil žíněnky. Třeba práci s ohněm můžeš mít nazkoušenou x krát a vždycky tě může překvapit, rutina vede k podcenění nebo opomenutí důležitého detailu. Když se stane malér, vždycky je to souhra několika faktorů, které by samy o sobě nebezpečné nebyly.

A baví tě pořád sebou mlátit o zem?

Jasně, akorát to víc bolí. Když jsme začínali, žádný chrániče nebyly. Tréninky vedl Zdeněk Srstka, to je člověk se zlatým srdcem, ale je fakt tvrdej. On vyrůstal v tom, že musíme něco vydržet. V mladým Indianu Jonesovi, tam o mě rozštípal secesní židli. Nebylo to schválně, prostě to tak vyšlo.

Něžně to asi nešlo…

No to ne. (smích) To musí nějak vypadat.

Měl jsi nějaké vážnější úrazy?

Utržený vazy v kolenou jsou nic moc, ten zlomenej obratel taky žádná diskotéka.

Na ponorce U-571, poslední den, poslední záběr, pravděpodobně vinou tlakového ventilu jsem z patnácti metrů letěl na lanku po hlavě do vody, těsně jsem minul ponorku a pod vodou trefil ramenem kovovou konstrukci. Jak jsem byl staženej v létací vestě, tak to byla jenom zhmožděnina, pár týdnů jsem měl problém při oblékání, trefit to hlavou, tak byla konečná.

S Michaelem Bayem jste točili čtyři měsíce na Maltě a Maroku válečný film 13 hodin: Tajní vojáci z Benghází. Ten film si produkoval Bay sám, na velké zkoušení nebyl čas, často se točilo, jak jsi vyprávěl, na první dobrou.

Tam jsem při jedné scéně měl přeletět přes kapotu auta. Trhací vesta, kladka přes strom a úkol byl přeletět kapotu do žíněnek za autem. Jenže ta kladka byla za zdí, a tak místo abych šel přes kapotu, přistál jsem ve zdi. Naštěstí jsem neletěl po hlavě, jako se to stalo jednomu kaskadérovi v Harry Potterovi. Scénu jsme dali ještě jednou. Byl to zážitek, vyskákalo mi pár žeber a po čtrnácti dnech jsem si užil třídenní volno s kapačkou a pak hned zpět. Ta rána se ozvala po roce, teď mám čtyři měsíce po operaci čtvrtého, pátého a šestého krčního obratle a titanovou vzpěru v krku. Takže se učím znovu kotrmelec.

Spolupracují kaskadéři s profíky od policie nebo armády?

V týmu máme pár kluků ze zásahovky a z misí. Fungují v naší kaskadérské zásahovce, když je potřeba natočit policejní zásah nebo něco vojenského.

Taky se zabýváš režií…

Poprvé jsem dělal druhoštábového režiséra v dvoudílném italském filmu Tajná Olympiáda. Točili jsme německý zajatecký tábor, co třeba nebylo jednoduché, za čtyřicet minut jsem měl z party mladých kluků z komparsu udělat popravčí četu. I na vojně se kluci učí pořadovku měsíc. Nakonec se to ale povedlo. A toho jednoho, kterému bylo pochodování nenaučitelnou záležitostí, jsem schoval na konec řady tak, že nic nebylo poznat.

Majstrštykem bylo nacvičit boxerské utkání mezi italským hercem, který nikdy neměl rukavice na rukou a Markem Vašutem, měli jsme na to pět tréningů a jeden natáčecí den. Marek Vašut byl po pětadvaceti letech v ringu a nakonec to dopadlo dobře. Tehdy se přijel podívat Jaroslav Tomsa, který připravoval a točil celé Pěsti ve tmě a jeho pochvala dodnes hřeje u srdce.

__A co děláš, když to těm klukům prostě nejde? __

Ale když ono to těm našim klukům jde, prostě umí. Naši kaskadéři mají skvělé renomé po celém světě.

Co vlastně dělá režisér druhého štábu?

Má na starosti akční scény, pokud režisér potřebuje točit s hlavním štábem. Je tam asistent režie a kameraman, kamerová posádka, kluci od světel. U některých filmů bývá kompletní druhý štáb. Točím třeba scény jenom s kaskadéry, bez herců. Nejdůležitější je ujasnit si s režisérem co chce a hlavně vědět jak točí, jak pracuje s kamerou, znát způsob jeho filmového vyprávění. Abyste si tam nenatočili něco podle svých představ, co pak bude pro něho nepoužitelné, protože ty scény by pak trčely jak sláma z bot.

„Václav Morávek mi nastavil morální vzor“

Tvým režijním debutem bude asi film o Václavu Morávkovi…

Je to už asi pětačtyřicet let, kdy jsme se s tatínkem na nedělní procházce dostali k pomníčku v parku u prašného mostu. Tátův popis události si pamatuji slovo od slova. Pak jsem doma našel knížku Tři kontra gestapo a dětské hrdiny vystřídali ti opravdoví. Dnes tam vodím svého syna.

Oslovil jsem scénáristu Jana Nováka, odvyprávěl mu příběh, ten ho zaujal a výsledkem je šestá verze scénáře. Ale pořád není hotovo, pořád mi tam něco chybí, Honza to vystřihl dokonale, ten dnes už známý příběh, má v sobě prvky, které si normálně člověk neuvědomí, ale mám potřebu tam ještě věci dodat, něco dovysvětlit aspoň náznakem. Ale zase je potřeba se uhlídat, aby to nebylo jak dort od pejska a kočičky. Několik rolí se už rýsuje.

Představy o hereckém obsazení mám, někteří herci mi již účast přislíbili, ale ještě je moc brzo je konkretizovat.. Mimochodem s Vilémem Čermákem (autor knihy o Morávkovi, pozn. red.) se hodně potkávám, stejně tak s Petrem Kourou (historik a politolog, pozn. red.), hodně s nimi celý příběh diskutuji. Taky mě zajímá, jak se mění povaha člověka, když ho tři roky honí gestapo. Na fotografiích je vidět ta neuvěřitelná proměna jeho tváře v průběhu let. Toho 21. března, kdy Morávek padl, chodívám k Prašnému mostu. Stojím na stejném místě, zapadá slunce, ostře pálí do očí. Přemýšlím, jak asi Morávek střílel, byl krátkozraký, pudový střelec, člověk s neskutečnou schopností se v krizové situaci rozhodnout k šílené akci a jít do toho.

A co vedlejší role, ty už máš promyšlené?

Například zásadní postavu Paula Thummela. Pro Mašínovu manželku mám tajný tip, ale nechci předbíhat. Mašínova manželka byla neuvěřitelně silná. Normálně by ženská řekla, koukej na to zapomenout, budeš sedět doma, máš rodinu. Takhle by reagovalo velké množství lidí. Tohle rozhodnutí na sebe Mašín vzal, ona věděla, že si bere důstojníka a taky ho neskutečně podržela. A to v tom scénáři taky je. A taky je tam srovnání s jiným „ hrdinou“, který hrdinou nebyl, a za to mě budou chtít kritici sežrat a na to se těším. Mám možnost se tak aspoň trochu vyrovnat s jednou velikou lží minulosti. Uvidíme, jak se budou věci vyvíjet, záleží na koprodukci, zda se podaří sehnat potřebné množství peněz. Nejdřív chci natočit kraťas, takovou upoutávku na Morávka.

„Dnešní generace kouká na záplavu akčních filmů s vymyšleným hlavním hrdinou, který pálí ze dvou zbraní o sto šest.“

Jde o příběhy vymyšlené a častokrát úplně hloupé. Kolikrát jsou to jenom spektákly toho, co všechno se dá a jak natočit. Jenže my tady máme hrdinu, který tohle všechno doopravdy dělal. Střílel ze dvou pistolí, proti přesile. Je to reálný předobraz akčního hrdiny. Film Třetí král nebude točen jako akční snímek, protože on byl akční sám o sobě. Jde o to, aby divák nečekal od kaskadéra, že natočí hollywoodskou podívanou. Pro mě je kaskadérská akce pouze vyvrcholením dané situace, neměla by být nesmyslně dlouhá, o napětí se starají herci, kamera a střih.

O skutečných hrdinech má povědomí stále velice málo lidí, máme vůči nim v tomto dluh. Už jim nemůžeme nic splatit, nesmíme na ně ale zapomenout. Václav Morávek je hrdina, který mi nastavil morální vzor a cítím povinnost šířit jeho odkaz dál.

K realizaci filmu ještě něco vody uplyne, jedná se o dobový snímek, tím pádem se značnými náklady a to je i pro producenty riskantní podnik v případě 52letého režiséra debutanta.

Nicméně se mi ozval polský producent Marcin Andruchov, se kterým jsem pracoval na indickém akčním snímku „24“ a je nadšen Třetího krále koprodukovat. Teď mi nabídl režii komorního dramatu v kanadské koprodukci producenta Seana Thomase a amerického scénáristy Michaela S. Haydena The last Car (Poslední vagon). Přepisujeme scénář podle mých připomínek a nápadů, já prolézám a ověřuji historická fakta a snažíme se vytvořit minoritní Polsko-Českou koprodukci společně s kanadskou. Jestli tohle vyjde, tak by mohla cesta k realizaci Třetího krále být snazší.

U kávy a něčeho sladkého jsme si povídali, dlouho a velmi mile. Pavel Bezděk je neuvěřitelně energický a sdílný. O letu proslulým americkým vrtulníkem, o zážitcích z pouště, nebo o posledních minutách života legendárního pistolníka Václava Morávka vypráví tak barvitě, až máte pocit, že jste to všechno na vlastní kůži taky prožili. V době rozhovoru měl před operací páteře a ta dobře dopadla a ještě čeká koleno. Pavel už zase vesele skáče přes kaluže a kapoty aut. „To veselé skákání se ještě nekoná, zatím se trápím, trénink a jde to pomalu… To ještě chvíli potrvá, s věkem se ta regenerace značně prodlužuje,“ uzavírá Pavel Bezděk.

Karolínka | Sdílet