Vlastimil Dejdar: má role v Slunce, seno, erotika nebyla v plánu

Ač se to zdá téměř neuvěřitelné, od natočení poslední části hoštické trilogie už uplynulo více než čtvrt století a doba se pochopitelně výrazně změnila.

Přesto si příběhy Škopkových, Konopníkových, faráře Otíka, Kelišové a dalších nezaměnitelných postav slavných komedií z jihočeské vesničky stále drží velikou diváckou oblibu a nejrůznější televizní stanice je pravidelně s úspěchem reprízují.

Jedním ze specifik filmů byla i skutečnost, že režisér Zdeněk Troška dal velký prostor nehercům, kteří mnohdy svým osobitým přirozeným projevem ztvárnili nezapomenutelné figurky. Mezi ty, které si už navždy budeme spojovat s trilogií Slunce, seno…, patří i Vlastimil Dejdar. Ten si v poslední části zahrál roli italského prezidenta družstva Zolliho. Otec populárního herce Martina Dejdara žije v Chrasti u Chrudimi, kde ho navštívila Filmová místa. Jeho vyprávění je radost poslouchat a nás může jen těšit, že našel čas i ochotu zavzpomínat a podělit se o své zážitky a vzpomínky nejen z filmu Slunce, seno, erotika.

Pane Dejdare, o vás toho filmoví diváci příliš nevědí. Občas se v tisku, či v televizi objeví jen zprávy, že jste působil v námořnictvu, či v diplomacii. Můžete se nám stručně představit?

Určitě. K námořnictvu jsem se dostal, jak už to bývá, víceméně náhodou. Byl jsem polosirotek, neměl jsem otce, a tak jsem se po základní škole snažil jít tam, kde bych to mamince mohl co nejvíce usnadnit, hlavně po stránce finanční. Bylo nedlouho po válce a doba byla těžká, nastoupil jsem tedy na vojenskou školu do Bratislavy. Po jejím absolvování jsem dostal překvapivou nabídku jít na válečnou námořní akademii do Varny. To jsem samozřejmě rád přijal a po jejím skončení jsem pak nastoupil k Československé námořní plavbě.

Určitou zajímavostí, o které se příliš neví, je, že tehdy podnik fungoval na polovic s Čínou. To trvalo až do roku 1967, kdy došlo k rozdělení, naše námořní plavba se pak osamostatnila a my jsme předávali deset lodí do Číny. Byla to krásná práce, sjezdil jsem celý svět a jako námořní důstojník jsem působil až do roku 1972. Poslední rok jsem pak vzal na loď i rodinu. Martinovi bylo tehdy šest let, šel do první třídy a dcera do třetí. Škola nám povolila, že je může učit manželka doma a pak udělali jen něco na způsob rozdílových zkoušek. Všichni jsme si ten rok moc užili, děti si psaly deník, dodneška ho mají. Poté jsem pět let byl v Chrudimi v OPOSu (Okresní podnik oprav a služeb) a pak nastoupil do diplomacie. Působil jsem v Indonésii, Jižní Korei a v Kanadě.

K roli ve fimu Slunce, seno, erotika jste se dostal přes svého syna Martina?

Tak z části ano, ale vůbec jsem o tom nevěděl. Jednou přijel Martin domů do Chrasti a říkal, že spolu budeme hrát ve filmu. Řekl jsem mu „Jistě“, ale nebral ho vůbec vážně a hned na to zapomněl. Pak byl nějakou dobu klid, až mi najednou přišel telegram z Barrandova, že se mám zítra hlásit na natáčení a číslo na produkci. Volal jsem tam, že si mi asi spletli se synem. Oni ale, že ne, že se jedná opravdu o mne a už se s tím nedá nic dělat, že musím přijet. Pak mi s vysvětlením volal i Martin, takže jsem sbalil kufry a vyrazil na Barrandov. Celé to vzniklo tak, že tu roli měl hrát opravdový Ital, ale ten je nakonec pár dní před natáčením trochu vyšplouchl, takže se narychlo hledal někdo další. Lábus s Kaiserem a Martinem přišli za režisérem Troškou se slovy: „Máme předsedu“. „Tak jo!“ zněla odpověď režiséra, aniž by pátral, o koho jde. Já se tedy stal hercem, aniž bych to věděl.

Podívejte se na video z natáčení, scéna v restauraci, kde si Prezidento "dovolí" na Škopkovou:

Byla pak složitá příprava a učení textu?

Kdepak, text se já vůbec neučil! Zdeněk Troška chtěl, aby neherci působili co nejpřirozeněji, takže nám scénář dal vždy těsně před natáčením. Na jeho naučení byly obvykle tak dvě minuty a pak se šlo hned na plac. Nejlepší to bylo s těma bábama, ty byly z Trošky úplně zjančené. Pořád se pokoušely hrát, což on nechtěl, tak je zastavoval a ty scény se věčně opakovaly.

Jak vzpomínáte na atmosféru při natáčení? Určitě bylo spousta zážitků.

Ono hodně záleží na režisérovi. Zdeněk Troška byl hrozně v pohodě, takže se to potom přeneslo i na celý štáb a atmosféra byla výborná, pořád se vymýšlely nějaké blbiny. Kluci nejčastěji zlobili Luďka Kopřivu, ten byl věčně terčem jejich vtípků. Třeba ho pozvali na guláš k Lábusovi. To bylo tak, že Jirka Lábus má po prarodičích ve Volyni dům a my jsme tam s Lábusem Kaiserem a Martinem bydlili. Měl tam i skříň se starým oblečením snad ještě po pradědovi. Když měl Kopřiva přijít, tak si to Olda Kaiser navlékl na sebe a nechal se namaskovat jak starý dědek s lenonkami a jak Kopřiva zazvonil, přišoural se ke dveřím s dotazem „Copak si přejou, panáčku?“ Kopřiva byl hodně na rozpacích, že se asi spletl, trochu něco omluvně blekotal, ale pak už jsme se za dveřmi tak smáli, že poznal, že si z něho děláme srandu a začal Kaisera mlátit deštníkem, že mu zase naletěl. Kopřiva také vezl spoustu cigaret na natáčení do Itálie, protože jsme mu řekli, že se tam dá dobře kšeftovat s americkými vojáky. Jenže doba se trochu změnila, on nic neprodal, a nakonec mu je vykouřil celý soubor, co tam byl.

S kým jste si během natáčení nejvíc rozuměl?

Nejvíc jsem si rozuměl s Růžičkovými, byl jsem s nimi celý den a večer jsme pak seděli u nich na chalupě, kterou měli nedaleko Volyně. Ale v pohodě tam byli všichni, jak už jsem říkal, atmosféra byla výborná a žádné třenice nebyly. Dost jsem si rozuměl třeba také se Zounarem, který hrál předsedu družstva. Z mladších jsem měl výborný vztah třeba s Petrou Pyšovou (Miluna), to byla moc hodná a sympatická holka. Později se dostala na vysokou pozici u ČEZu, dnes už nevím, co dělá, v kontaktu nejsme. Výborná byla třeba také Jiřina Jelenská (manželka předsedy Rádla), co hrála tady v pardubickém divadle. Moje filmová manželka byla sestřenicí Zdeňka Trošky z Karlových Varů, tuším, že ve skutečnosti byla psycholožka.

Zúčastnil jste se i natáčení v Itálii, nebo se vše, kde se objevujete, točilo v Čechách?

V Itálii jsem nebyl, hodně se tehdy šetřilo na penězích. Točilo se to krátce po revoluci, v té době bylo složité shánění financí. Nikdo pořádně nevěděl, jak to na Barrandově bude dál, tak se v Itálii natočilo jen těch pár venkovních scén. Co vím, tak ani Troška neměl povolení, ale vyšlo to. Ostatní scény se natáčely v Čechách. Italské družstvo bylo ve škole v přírodě ve Volyni, ta scéna, jak mniši předávají faráři Otíkovi počítač, to bylo v mezinárodním novinářském středisku na Bílé Hoře (MON). Na stejném místě se točila i ta hostina, kdy se Škopek zul a Blažena leze pod stůl pro boty. Italský hotel byl někde v Praze na Václaváku a restaurace se sedacími soupravami, kam Bernardo s Vincenzem přivedou Milunu a Evíka byla myslím Černá růže ve Strakonicích.

Hrál jste kromě Slunce seno, erotika ještě v nějakém jiném filmu?

To ne, jen jsem se krátce objevil v některém ze silvestrovských pořadů, co režíroval Zdeněk Podskalský, který měl nedaleko odtud chalupu. Také jsem vystupoval v jednom z dílů pořadu Možná přijde i kouzelník. Měl jsem jako divák z hlediště poznat asi šest zahalených herců. Vše bylo ale pochopitelně předem přichystané a domluvené.

Steev | Sdílet