Monika Foris Kvasničková - příběh dětské hvězdy

Málokterý dětský herec se věnuje práci u filmu i v dospělosti. Většina dětských herců se dnes věnuje zcela jiným povoláním. Moniku si řada z nás pamatuje ze seriálu My všichni školou povinní. Dnes předává Monika své bohaté zkušenosti dál - založila filmovou školu a učí své žáky filmovému umění před i za kamerou.

Dobrý den. Začneme obvyklou otázkou, Jak jste se dostala před kameru?

Já byla taková neposedná holka a rodiče hledali, jak tu mou energii využít. Babička četla v novinách pozvánku na konkurz a řekla: „Dejte jí k filmu“. Tak jsme šli, oni si mne tam vyzkoušeli a řekli, že jsem moc malinká, my se vám ozveme za rok... Když mi to pak máma na chodbě vyprávěla, tak jsem řekla ať počká a vlítla jsem tam. „Když může hrát tahle holka, tak proč ne já...?!“ Bylo mi šest a byla jsem přijata.

Jezdila jsem pak panu Somrovi autíčkem po hlavě, v televizní inscenaci Kam uhnout očima. Byla to malá role ale byl to odpich. Pak přišly legendární kabarety Štěpánky Haničincové. Hrála jsem v poměrně dost dílech, hlavně v těch, kde jsou ještě v původním obsazení: Štěpánka, Josef Dvořák a Jitka Molavcová. Ten pořad rozvíjel naši fantazii, malovali jsme, vymýšleli si příběhy. To je hrozně důležité a pro budoucí tvůrčí činnost zásadní. Proto na ně tehdejší děti stále rády vzpomínají. Mezitím jsem dostala další malou roli, v televizní inscenaci Plácek s Filipem Renčem. Malá holka, kterou kluci zatahají za vlasy, když jí míjejí na školní chodbě.

Pak přišly Prázdniny pro psa. Objevila mne dcera režisérky Vošmikové v metru. Pamatuju si na konkurz na Barrandově. Bylo tam snad 2000 dětí. Byl tam i Tomáš, i když on už byl vybraný předem.

Natáčení filmu s legendou Tomášem Holým, to je dobrá zkušenost pro začínající herečku.

Ano. My jsme na něj koukali jako na legendu a i dospělí filmaři si ho vážili. On byl taky „drzé dítě“, jako já na tom mém prvním konkurzu. Míněno ale v tom lepším smyslu toho spojení. Uměl se prosadit a měl dobrou vyřídilku. Neznamenalo to ale, že by se nad někoho povyšoval, nebo dokonce zneužíval toho, že je „známější“, než většina dospělých herců, kteří tam s námi hráli. Naopak, byl velmi přátelský a dokázal si vážit práce těch druhých a bavit se s každým. Když nestál před kamerou, byl ho obvykle plný plac. Choval se velice hezky k menším dětem a měl to, čemu se dnes říká emoční inteligence.

Pamatuju se na natáčení záběrů s autem. Vše se pochopitelně muselo pečlivě naplánovat a nazkoušet. Vlastní destrukční záběry se mohly natáčet jen jednou a v tom správném pořadí. V autě se střídal kaskadér pro záběry, kde se bouralo a děda s Tomášem, pro běžné záběry. Tomáš se pochopitelně zajímal o práci filmového kaskadéra. Nakonec kaskadéra přemluvil, že by chtěl sedět při nějakém kaskadérském záběru vedle něj. Paní režisérka byla proti, ale kaskadér jí ujistil, že se nic nestane. Nakonec Tomáš opravdu seděl na sedadle vedle kaskadéra v záběru, kde nabourají do prasečího chlívku. Když budete opravdu pozorní, tak si toho určitě všimnete. Všechny demoliční záběry se, myslím, stihly během jednoho dne.

Tady trochu odbočím. Mnoho lidí a i odborníků si myslí, že děti nejsou schopné kvalitního hereckého projevu. To je mýtus. Dítě prostě jen nemá zkušenosti a herecké školy. To ale neznamená, že nedokáže hrát nic jiného, než samo sebe. Je spousta talentovaných dětí, ne jen esa jako byl Tomáš. Musíte ale umět s nimi pracovat. Předvedu vám to na jedné historce právě z Prázdnin pro psa:

Režisérku Vošmikovou napadlo, že by se kluci mohli posmívat pejskovi Altonovi. Alton byl opravdu pes Tomáše Holého a byl to velšteriér. Tak by se mu kluci mohli posmívat, že je plešteriér. V dobrém filmu by štáb i herci měli pracovat s textem, ne se ho držet. V takové atmosféře, jaká panuje na natáčení takovýhle pozitivních filmů se vždy přijde na spoustu nápadů. Jindy perfektní Roman to ale nějak nemohl dát, stále se pletl. Ten peš je plesteriér, ten pleš je pesteriér a tak. Paní Vošmiková si ho odvedla kousek stranou, nalila mu limonádu a povídá mu „Dej si rum“. Když se Roman za chvíli vrátil ke klukům, nejstarší z nich se ho ptal „Co ti chtěla?“ „Dala mi ruma, vole“, odpověděl Roman a všichni se tomu zasmáli. Když se pak rozjela kamera, tak Roman, který nikdy předtím nehrál už to nespletl a i ostatní kluci udrželi krok s mnohem zkušenějším Tomášem, který psa temperamentně bránil. Když dítěti něco nejde, tak stačí na chvíli odvést jeho pozornost někam jinam. Je to mnohem účinnější, než mu nadávat nebo ho nějak k správnému výsledku tlačit.

Od paní Vošmikové vím, že babičku měla původně hrát Dana Medřická a dědu Rudolf Hrušínský. Záměrně totiž chtěla nachystat Tomášovi co nejzdatnějšího spoluhráče. To je známá věc, on byl prostě nejlepší, když měl partnera, který mu nahrával a nenechal ho chvilku na pokoji. Pan Hrušínský se prý na Tomáše velice těšil ale pak to nějak neschválilo studio. Nakonec si spolu přeci jen zahráli v seriálu pro Německo.

Tomáš zase traktůrku s vlekem, na kterém jezdil soused Plavec říkal UFO a když jsem v záběru na poli zapisovala číslo Drtikolova auta, ze kterého padalo zrní, tak najednou vypálil: „To nejste žádná hospodářská hlídka, ale parta práskačů!“ Nejvíc se mi ale vryla do paměti následující událost:

Během natáčení jsme bydleli na ubytovně Rybářského svazu pod Karlštejnem. Odtud nás každý den vozili autobusem na různá filmová místa. Bylo to u řeky a bylo tam moc hezky. Jednou kluci vyrazili na splav. Já, jak jsem říkala, jsem byla taková holka, která si rozuměla spíš s kluky než s panenkami. Pořád jsem lezla po stromech a tak. Tak jsem přeci nemohla stát stranou a šla jsem s nimi. Když jsem byla v půlce, tak jsem se rozhlédla. Uvědomila jsem si, jak je to na obě strany daleko a dostala trochu strach. Vtom mi ujela noha a byla jsem tam. Ono se to nezdá, ale v té prohlubni pod splavem je docela silný proud. A já byla tehdy taková hubená. Když to nešlo ven, tak jsem se jen schoulila a čekala, co bude. Zrovna, když jsem přemýšlela o tom, že se asi utopím, objevil se stín. A pak najednou hup, stín dostal konkrétní podobu a jméno. Tomáš Holý tam skočil a vytáhnul mě. On byl hrozně hodný člověk. Ve dvanácti letech sám riskoval svůj život, aby zachránil ten můj.

S Tomášem jsem se pak ještě několikrát potkala, na Barrandově a i v televizi. Pracovně jsme se ale už nesetkali.

Pak přišla moje první hlavní role – Žlutý kvítek. Hrála jsem holku, která spadla ze střechy a ležela doma s poraněnou páteří. Byla celé dny sama doma a bylo jí smutno. Tak napsala vzkaz a vypustila ho na balónku. Vzkaz chytli kluci z jiné části Prahy a pátrali po tom, kdo jej vypustil. Právě kvůli téhle roli si mě lidé pamatují. Nedávno se mi ozval jeden pán, že se jako kluk o mne bál, myslel si, že opravdu nemůžu chodit. To mne opravdu dojalo a utvrdilo v přesvědčení, že má smysl točit tyhle věci o vztazích mezi lidmi. Naučila jsem se tam také je zdit na koni. A na natáčení jsem taky z koně spadla a on pak utekl. Našli ho až po několika hodinách, ve vesnici, kde se narodil.

Pak jsem točila seriál pro Západní Německo – Kousek nebe. Nikdy tu nešel, stejně jako Tomášův seriál Připoutejte se, letíme nad Atlantidou. Vlastně jsem ani jeden z nich nikdy neviděla. V hlavní roli byla Dana Vávrová. Pak tam s námi ještě hrála Míša Kudláčková a Veronika Týblová z Arabely. Hrozně jsme zlobili. Produkce nám dokonce pohrozila, že nás pošlou domů a rodiče budou muset natáčení platit. Odehrávalo se to za války, v bídě. Stále js me se skrývali v nějakých kostelích, byla tam strašná zima. Kradli jsme si navzájem klekátka a nechtěli jsme jíst studenou kaši. Pro Danu Vávrovou byl tenhle seriál osudový. Objevil jí tam německý producent, kterého si později vzala. Vlastně nechápu, proč tyhle seriály s našimi herci nekoupí některá televize a nenadabuje je.

Potom přišel legendární seriál My všichni školou povinní. Byla to pěkná práce, moc ráda na ní vzpomínám. Točilo se dva a půl roku. Byla tam dobrá parta. Dana Vávrová bydlela dokonce blízko té školy na Petřinách, kde se točilo. Vyjížděli jsme na výlety, do Liberce, nebo na hory. Podniková chata, kde se Dana líbala na chodbě s Michaelem Hofbauerem a já jsem pak s hrníčkem u ucha poslouchala Karfíka, byla snad někde u Špindlerova Mlýna, ale na jméno už si asi nevzpomenu. Seriál provázely komplikace. Takřka v půlce natáčení zemřela Dana Medřická a autorka Markéta Zinnerová musela za běhu upravovat scénář. Přeci jen s touhle velkou herečkou počítala ve více záběrech.

Natáčení filmu Pánská jízda s Viktorem Králem bylo také úžasnou zkušeností. Viktor byl velmi talentovaný kluk. Nikdy jsem nepochopila, proč se tyhle talenty nedostaly na konzervatoř. Míša Kudláčková, Viktor Král, Žaneta Fuchsová... Ti všichni nebyli přijati, údajně pro nedostatek talentu. Kdo za tím vším stál?

Ráda vzpomínám i na natáčeni hudební pohádky Komu straší ve věži. S písničkami od pana Merty. Ta pohádka byla pěkně napsaná, moc mě to bavilo.

Četl jsem, že jste se svým mužem založili vlastní filmovou školu?

Ano. Jedeme už třetí sezónu. Letos poprvé máme i kurs pro dospělé. Pokud chcete zkusit filmování na vlastní kůži, tak máte možnost. Máme spoustu projektů. Začali jsme projektem o snech. Sny mě provází od malička. Vracíme se ke snům a hledáme v nich příběhy a inspiraci. Ve snech jsou někdy náměty na krátké filmy.

Škola se jmenuje Před a Za kamerou. Ono se to totiž slije, ten kdo je za kamerou si to nakonec chce zkusit i před kamerou a naopak. Používáme hodně improvizace, scénář vzniká z momentálních nápadů a z toho, co máme. Žáci si třeba předehrávají nějaké scénky a při tom je napadne nějaký nový nápad, který se hodí do vznikajícího scénáře. To máte jako s Altonem, při pohledu na velšteriéra vás může napadnout plešteriér. Na tomhle principu my také děláme.

Když si žák počká, tak se ten jeho námět může realizovat. Samozřejmě, že začínáme od malých projektů. Teď například jsme točili klip Tonyi Graves. Minulý rok jsme natočili 35 minutový horor The last Job, který si žáci napsali sami. Zbývají nám už jen postsynchrony a lepší mix zvuku. Stejná autorka nám právě dopsala scénář pohádky. Je to pohádka, kde všechny role dospělých hrají děti a napsala jí autorka, které je čtrnáct. Chtěli bychom jí natočit a jít s ní do kin.

Říká se, že natáčení pohádek je ze všeho nejdražší...

To je pravda. Pohádky a historické filmy jsou to nejdražší, co můžete natáčet. Kostýmy, výprava a tak. Jsou ale i možnosti. Například kostýmy se dají vypůjčit. Točíme jak sami svépomocí, tak spolupracujeme i s profesionálním kameramanem, který dělal Malého pána. Takže tak amatérské to zase není. Často používáme klíčování, triky nám jdou docela slušně. Nějaká „filmová místa“ už máme, tak bychom rádi ještě letos natočili teaser, aspoň 10 minut filmu. A pokud budou dobré ohlasy jdeme do toho.

Víte, co mi ve dnešní tvorbě nejvíc chybí? Úplně obyčejné filmy. Pohlazení. Přijdete z práce domů a chcete se prostě jen pobavit. Vždyť dostat tatínka do polepšovny nemůže být dražší, než dobrá detektivka...

Ne, určitě nestál víc. Taky nechápu, proč tyhle věci nikdo nedělá. Vždyť to není tak těžké a udělá to radost spoustě lidí. A to je právě prostor pro nás. Hvězdným válkám konkurovat neumíme, ale takový příběh jako Polepšovna nebo Prázdniny bychom snad zvládli, pokud bude partner a slušné zázemí. Víte, čeho jsem si všimla? Poslední dobou se opět začínají objevovat děti, které se nestydí před kamerou a jsou schopné i improvizovat z hlavy, tak jako Tomáš. Taky nás láká prolínání reality a fikce. Film, ze kterého není tak úplně jasné, co je pravda a co je fantazie. To je proč máme všichni rádi Arabelu, Pana Tau nebo třeba Járu Cimrmana.

Děkuji za rozhovor.

omikron | Sdílet