energit

Fantaskní příběh scenáristy a režiséra Otakára Schmidta má své počátky v roce 1995, kdy pod titulem Sofie a Marčélo vzniká první verze scénáře celovečerního filmu, který se nyní realizuje pod názvem Eliška má ráda divočinu. V roce 1997 vydalo nakladatelství Votobia text této komedie knižně. Děj filmu lze jen velmi těžko v konvenčním smyslu slova převyprávět. Jde o svébytný pohled do světa, kde se prolíná fantazie s realitou, skutečnost a sen. Na jednom předměstí s rozmarnou plovárnou je očekáván příjezd režiséra Motýlka. Postupně se seznamujeme s velmi bizarní skladbou zdejších obyvatel - hrdinů filmu - cukrářkou Eliškou a plavčíkem Marčélem - Marčélovým synem - barmanem Micanem, svůdnou servírkou Hedvikou, cukrářským mistrem Buchtičkou, doktorem Patočkou s asistentem, pokojskou Renatou. Jejich příhody a příběh vzájemně skládají svět, který je hrou i skutečností zároveň. A je to příběh, který má pochopitelně svá tajemství, která postupně vyplouvají na povrch, stejně jako fantaskní hra - kdo je kdo v tomhle filmu. "Má-li každý z nás svůj pohled na věci kolem a tento pohled se každou chvíli mění, pak jeden jako druhý si vytváříme své vlastní reality.

Otakáro má zvláštní schopnost si ty své reality systémem volných asociací kultivovat do vskutku originálních podob... Film samozřejmě nabízí pro Otakárovy barevné vize mnohem širší pole působnosti. Líbí se mi jeho věrnost vlastním představám o způsobu vyprávění, o možnostech proměn normálnosti v abnormálnost či rozkrývání podvědomím skrývaných soukromých tužeb ve veřejnou hostinu smyslnosti. Jeho poetika, jakkoliv nám nemusí plně konvenovat, je bezesporu originální a já doufám, že se mu podaří ji v "Elišce" proměnit v něco, co jsme na plátnech našich kin dlouho neviděli," říká scenárista Jan Stehlík v předmluvě ke knižnímu vydání filmové povídky, a pravděpodobně nejvýstižněji charakterizuje, co lze od budoucího filmového díla očekávat.

Přidej další informace o filmu